Jitka se zajímala o různé duchovní disciplíny. Její oblíbeným prohlášením, kdykoli jsem ji dostal otázkami do úzkých, byla věta: „Dělala jsem audity. Víš co to je? Víš, co já mám všechno za sebou? To ty nikdy nemůžeš poznat, co znám já.“

Když jsem přesto nehodlal uznat, že toho vím o životě méně než ona, zakončila debatu slovy: „Rodil jsi někdy? Víš co je to rodit, jaká je to bolest? A ten opruz během těhotenství! Hormony ti blázní, máš nalité kozy, velké břicho, je ti pořád blbě, nic nemůžeš a pak porod. Co vy chlapi můžete vědět o životě, když jste nikdy neporodili dítě!“

My muži, asi protože zkušenost s porodem nemáme, mluvíme méně, ale o tom co říkáme, přemýšlíme. Když například řekneme „pomůžu ti,“ myslíme to vážně bez ohledu na to, že zrovna z toho nejsme odvázaní. Pomáháme ne proto, že nás to baví, ale protože to někdo potřebuje. Žena slova neslyší. Nabízenou pomoc nevyužije, neboť vidí otrávený obličej a cítí negativní energie. Vnímá to jako jednoznačné odmítnutí. Za nějaký čas to dá nechápajícímu muži sežrat.

Stejná situace naopak: Žena muži slovy nabídne pomoc, protože nepřemýšlí o tom, co říká, zato vědomě vysílá signály, že nechce pomáhat. Muž její slovní nabídku okamžitě přijme, neboť energii absorbuje pouze jídlem, zrakem sjíždí prsa dotyčné a přes volný komunikační orgán sluchu dojde k mozku tohoto zaostalého tvora hlášení PROBLÉM VYŘEŠEN. Zaskočená žena pak vypráví kamarádkám, jak jí hodil na krk toho jeho spratka na celé odpoledne, přestože mu jasně dala najevo, že ho hlídat nechce.

Já, racionální pragmatik, sice připouštím, že nás obklopují neprozkoumané energie a duchovno, které ovlivňují naše životy, ale když na mě někdo zařve „uhni auto!“, řídím se slovy, která slyším. Nezkoumám, jaké energie vysílá ten, co mě na blížící se vůz upozorňuje a jak dlouhou mám čáru života. Kolik duchovně založených lidí by mohlo vyprávět, jak toto sdělení vnímali prostřednictvím energií, kdyby ještě měli tu možnost.

U žen je to jinak. Znám jich dost, které čekají na svůj osud bez toho, že by se mu snažily aktivně postavit. V kartách, ve hvězdách i v horoskopu mají budoucí štěstí jasně nalajnované, takže stačí být trpělivá. Smůlu si vybraly už v minulých životech. Jasnozřivost a průkaz ke vstupu do jiných dimenzí jim dává asi ten porod. Obdivuji je za to, s jakou urputností dokážou stále dokola opakovat stejné chyby, neboť cítí, že to tak má být a ony činí věci správně. Výsledky jejich opakovaného snažení jasně říkají: „Tudy cesta nevede,“ ale ony vědí, že ano. Potvrdila jim to kartářka.

Debaty s Jitkou byly příjemné, plné souznění, dokud jsme se bavili o něčem obecně. Jakmile došlo na konkrétní věci, týkající se našeho života, docházelo zcela běžně k nedorozumění. Já jsem své stanovisko formuloval slovy, přítelkyně vnímala energii. Dosud jsem vůbec nevěděl, že něco takového pouštím a nevěřím partnerce, že cítila moji energii, neboť často bývala úplně mimo. To, co ona vnímala, nemohlo jít ze mě.

„Mám zítra odpoledne Kostelec. Pět ženských. Od jedné do sedmi,“ přehodila téma páteční večerní debaty moje milá na svoji vedlejší výdělečnou činnost v blízkých lázních.

„To máš dobré ne, aspoň si vyděláš,“ pochválil jsem ji za její úsilí stát se kosmetičkou a prodejkyní výživových doplňků Miss Cosmetic.

„No ale co s Ondrou. On bude zase sám doma,“ povzdychla si.

„Nech ho u mě. Já s tím počítám, že bude tady,“ udiveně jsem se na Jitku podíval. Tohle téma jsme probírali už potřetí. Měl jsem za to, že jsme domluveni.

„A co tady bude dělat? Ty pro něj máš nějaký program?“ starala se Ondrova matka. Je to inteligentní žena, ale v oblasti výchovy syna má obrovské rezervy.

„S Tomem chceme dělat terasu, tak bude makat s námi. Neboj se, to není těžká práce, bude ho bavit a navíc bude mít dobrý pocit z práce. To Ondra potřebuje zažít. Uvidíš, že bude spokojený,“ snažil jsem se uklidnit přítelkyni.

„Já zavolám ráno bráchovi,“ poznamenala Jitka, jako by mě nevnímala.

„A proč ho nechceš nechat tady? Neboj se, já ho nestrhnu a práce ho bude bavit. Dám mu akušroubovák a bude šroubovat prkna. To není dřina. Uvidíš, jak tě večer bude vodit po terase. Bude hrdý na to, že ji dělal,“ snažil jsem se přesvědčit milovanou, ať si nedělá starosti.

„Kdyby brácha nemohl, ještě můžu zkusit Áju,“ pokračovala partnerka.

Připadalo mi, že jsme každý v jiné časové nebo prostorové dimenzi. Asi ho tu nechce nechat, aby nemusel dělat, pochopil jsem to po svém. Tak ať si to zařídí jinak.

Hlavou se mi honilo, že opičí láska matky k Ondrovi mu komplikuje život. Je to chytrý a dobrosrdečný kluk, ale chová se jak sedmileté dítě klonované čtyřicetiletou ženskou. To se v partě začínajících puberťáků neodpouští. Jitka mu umetá cestičku víc než je zdrávo. Pro něj je to pohodlné. Jinak to nezná, tak mu to vyhovuje. Daní za to je vyčerpanost mojí přítelkyně a malá oblíbenost její syna v kolektivu. Ani jeden z nich nechápe, proč to tak je.

Mlčky jsem ji pozoroval a přemýšlel nad jinou naší nedávnou debatou, týkající se Ondry.

„Proč nemáš už internet? Co tady má Ondra dělat, když za tebou přijedu?“ Zeptala se mě Jitka jednou večer.

„Internet pro svou práci a na jiné věci mám, jen nechci dávat neomezený internet, ať mi kluk nesedí pořád u počítače, ale ať třeba hraje na kytaru, jde ven nebo dělá něco užitečného,“ odpověděl jsem jí.

„Měl by jsi se postarat, když ti sem přijde návštěva, ať tady má všechno co potřebuje a cítí se tady dobře,“ ohromila mě přítelkyně svým názorem.

„To se snažím, ale platí to naopak. Když se někde necítím dobře, tak tam nechodím a pokud přijdu na návštěvu, respektuji pravidla hostitelů ne?“ Kontroval jsem svým úhlem pohledu.

„Snad se musíš postarat, ať se hosté dobře baví a nenudí se ne? To je přece přirozené,“ odporovala partnerka.

„Možná u vás. U nás když se nudí, tak se rozloučí a odejdou,“ nechápal jsem.

„Tak dobře, my sem nebudeme s Ondrou chodit, když tady nemá co dělat. Přijdu sem jednou za čtrnáct dní, až bude s Daliborem. To chceš?“ rozohnila se Jitka.

„Pokud je to problém, tak to tak budeme dělat. Nemyslíš, že Ondrovi by prospělo, kdyby pořád neseděl u počítače?“ Nevycházel jsem z údivu, kam tato debata spěje.

„Co má dělat, když je pořád sám?“ Vyjela na mě přítelkyně.

„Není důvod, že je pořád sám právě to, že neumí komunikovat jinak než přes počítač? Vždyť nemá jiné přátele než děti tvých kamarádek, které si sebou vozíte na návštěvy. Tom bydlí v Brně rok a chodí ven s dětmi ze školy. Tvůj syn, který tady bydlí od narození, žádného kamaráda nemá a jen čeká, až přijede některá s tvých kamarádek na návštěvu i s dětmi. Mimo ty návštěvy se s ním ani oni nestýkají.“ Nedal jsem se. „Rodiče nejsou od toho, aby bavili svoje děti, ale naopak děti by měli pomáhat rodičům způsobem odpovídajícím jejich věku a schopnostem. Tady mu něco dlužíš a on tobě taky.“

Čekal jsem zuřivou obranu Jitky a výměnu názorů na to, co kdo z nás dělá při výchově syna hůř. K ničemu takovému nedošlo. Vážím si jí pro to. Je spravedlivá a nemá potřebu se mstít. Některé věty ji musely bolet.

Dalším tématem končícím pravidelně krachem komunikace mezi mužem a ženou byl Jitčin start do podnikání s kosmetikou.

„Miláčku, pořád nechápu, jak můžeš jet do Kostelce kvůli jedné nebo dvěma ženským a vzít si 250 korun od zákaznice. Jen tak zlehka jsem si zkusil udělat kalkulaci a vyšlo mi minimálně 430korun na jedno ošetření,“ oslovil jsem přítelkyni. Tato věc mi vrtala hlavou od té doby, co s touto činností začala. Chtěl jsem ji pomoct a dát ji malou lekci z ekonomiky podnikání a tvorby kalkulací. „Jak jste na tu cenu přišly?“

„To je Lenčin kšeft a ona řekla, že to bude 250 korun za zákazníka. Já jí z toho ještě 50 korun dávám, protože mě do toho vzala,“ odpověděla mi Jitka.

„A jak na tu cenu přišla?“ zajímalo mě.

„No prostě to tak je. Víc si asi říct nemůžeme, protože by nikdo nechodil,“ odtušila milá.

„Zkusily jste si někdy říct třeba o 450 korun?“ Zajímalo mě. „Já jsem byl v lázních několikrát, ale méně než pětistovku tam stálo akorát kafe a pivo. Pokud inkasujete 250 korun, tak ty vaše zákaznice to, co ušetřily z pětistovky na vás, nechají na baru, jak budou čekat, až přijdou na řadu a po ošetření cestou na pokoj,“ snažil jsem se ji nasměrovat.

„To stojí pětistovku, ale my zrovna poskytneme 50% slevu,“ vysvětlila mi Jitka.

„A proč nedáváte třeba slevu 10%, ale zrovna 50%?“ divil jsem se. „Kdo počítá každou stokorunu, nejezdí na víkend do lázní. Sleva 50% bez pádného důvodu vypadá divně.“

Místo očekávané logické odpovědi mě přítelkyně zaskočila: „Takže ty mi říkáš, že jsem blbá. Pan inženýr, místo aby mě podpořil, mi tady oznámí, že jsem úplně blbá. Všechny jsme úplně blbé a ničemu nerozumíme. Tak ti děkuju, že mě tak podporuješ. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet.“

„Já jsem neřekl, že jsi blbá, jen se ti snažím pomoct,“ odpověděl jsem jí po pravdě.

„Pomohl by jsi mně například tím, že by jsi k sobě vzal Ondru, když musím do Kostelce, ale to neuděláš a místo toho se mi posmíváš, jak jsem blbá! Říkáš mi, jak si mě vážíš, že jsem samostatná a pak mi klidně napálíš, že jsem blbá, když se snažím uživit sama a být nezávislá. Měl by jsi si najít hloupou línou ženskou, která by se k tobě nastěhovala a nechala se živit, ale to já nejsem. Ty říkáš úplně něco jiného, než doopravdy chceš!“ Ohromila mě Jitka.

„Že jsi blbá jsem neřekl,“ bránil jsem se. „Taky jsem Ti mockrát nabídl, ať necháš Ondru u mě, ale nikdy jsi to neudělala. Nemůžu uvěřit tomu, co říkáš. Proč jsi tady Ondru nikdy nenechala, když jsem ti to nabízel? A mockrát.“ Zajímalo mě.

„Protože jsem energeticky necítila, že ho tady chceš. Proto!“ Nevěřil jsem vlastním uším.

„Tak to si musíš vyřídit s tou energií,“ rezignoval jsem.

„Vidíš, zase se mi posmíváš. Že něčemu nerozumíš nebo to nevnímáš, to ještě neznamená, že to není. Pan inženýr o něčem nic neví, tak to není. Vůbec nechápu, jak my dva můžeme být spolu. Proč mě chceš, když jsem tak hloupá, ty realisto?“ Křičela na mě Jitka a otočila se ke mně zády.

V tyto momenty jsem si existenci nějaké mimosmyslové komunikace uvědomoval. Přítelkyně ke mně byla otočena zády, vypadala naštvaně, ale já jsem cítil, že čeká, až k ní přijdu a obejmu ji. Udělal jsem to. Přitiskla se ke mně. Třepala se vzrušením a radostí. Hádka byla zapomenuta a objímal jsem krásnou malou holku, ze které vyzařovalo, že mě má ráda.

Přes různé komunikační peripetie a šumy jsme k sobě měli blízko.