„Máš rád kreslené vtipy,“ zeptal se mě David, můj nový kolega a řidič, kterého jsem dnes zaučoval uzavírat stavební spoření, když jsme hledali autem dům našeho klienta, u kterého jsme si domluvili na odpoledne návštěvu.

„Moc ne,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Já jo. Někdy se směju tak, až mně tečou slzy,“ hlásil mně radostně. „Stalo se ti někdy, že tě vtip rozesmál až k slzám?“

Zamyslel jsem se. „Jednou mně slzy při prohlížení kresleného vtipu do očí vstoupily, ale smíchem to nebylo. Nakreslil jej Johanides. Ve dveřích stál chlapík v kabátě, v ruce aktovku, na zádech dvě děti, na noze mu visel pes a panímáma radostně hlásila : tatínek se nám vrátil z práce. Manželka s tím na mě čekala, aby mně jej ukázala. Smála se, že je to jak u nás, ale mně z toho bylo fakt do pláče. Opravdu jak u nás.“

„To je tak hrozný, když se na tebe doma těší?“ Nechápal řidič.

„To je fajn. Hrozný je, že všechno to těšení schytáš hned ve dveřích. Jednou jsem si při fotbale s kamarády zavazoval v kabinách kopačky a Milan, který je řidičem kamionu říkal, jak to má doma on. Já jsem normálně začal brečet, když o tom povídal,“ prohlásil jsem smutně.

„Jak to má?“ Zajímalo Dušana.

Vzdychl jsem. „Říkal : já když dojedu domů, všichni ví, že na mě nemají mluvit. Vysléknu se, sednu si v obýváku do křesla, manželka bez jediného slova přede mě postaví hrnek s kafem a dokud si jej nevypiju, nikdo na mně nemluví. Oni ví, že když mě nechají chvilku v klidu, budu se jim pak věnovat.“

„Já když přijdu domů, všechny seřvu hned ve dveřích a mám klid,“ poradil mně kolega. „Když zarachotí v zámku klíč, každý se ztratí jak pára nad hrncem. Akorát si pak musím udělat kafe sám,“ dodal vesele.

„Já, když doma zarachotím klíčem, zpozorní pes. Jakmile otevřu dveře, už se ke mně řítí a s hlasitým štěkotem po mně skáče. Náš Mates je vítací pes, takže pravidelně mě dostane botama mimo čistící koberec a já šlápnu špinavou podrážkou na umytou zem. Mezitím seběhne shora Tom, aby mě stáhl do svého pokoje a ukázal mně čím se právě baví. Zatímco synovy říkám, ať chvíli vydrží, že za ním pak přijdu, dovítá mě pes a dostane nápad, že když jsem oblečený, mohl bych s ním jít ven. Stojí u dveří, dívá se na mně a hlasitě štěká. Syn mně proto nerozumí. Sedne si na schody a hlasitě opakuje, co chce. Já mu hlasitě říkám, že později. Pak to nevydržím a zařvu na Matesa, ať je zticha.“

„Zhruba v této fázi vstoupí do předsíně Magda a spustí  palbu výčitek a otázek, na které ani nečeká odpověď. Nebo pokud jo, vůbec mně nedá šanci reagovat.“

„Co děláš?“

„Proč na toho psa řveš?“

„To se nemůžeš jít s tím klukem podívat co dělá?“

„Celý den jsi v prdeli, děcko se na tebe těší a ty ani nejsi schopný se mu chvíli věnovat!“

„Proč mně šlapeš na umytou zem?“

„S ničím mně nepomůžeš, tak prosím aspoň respektuj, že tady někdo něco dělá. Nebo si myslíš, že se to umylo samo?“

Povzdychl jsem a pokračoval.

„Mezitím se mně povedlo zbavit botů, hodit aktovku na botník a pověsit kabát. Magda vystartuje ke mně, začne uklízet moje věci a spustí další etapu.“

„Proč si ty boty neuklidíš do botníku?“

„Kam ti mám dát kabelu?“

„To kdybych měl doma, asi by jednu chytila už po druhé větě,“ smál se David.

„Já už jsem nad tím taky uvažoval, ale naštěstí máme hned vedle věšáku záchod, takže uvítací ceremoniál ukončím tím, že se na něj zavřu. Je to jediná místnost v domě, kde za mnou nikdo nechodí a nic po mně nechce. Po deseti minutách z něj vyjdu zresetovaný a začínám doma fungovat normálně,“ konstatoval jsem s pohledem upřeným na Davida kroutícího hlavou.

„Víš, co je na tom nejlepší? Většinou žádnou potřebu nevykonám, takže ani nesplachuju. Když mě Magda vidí vycházet a neslyší spláchnout, jde a spláchne sama. Ale už naštěstí bez keců. Jen po mně hodí vyčítavý pohled a při kroucení hlavou hlasitě vzdychá.“

„Přece nechodí do práce a klukovi už je osm. Snad nečeká, že když vyděláváš peníze jen ty, tak budeš ještě doma uklízet, prát a vařit,“ nechápal kolega.

„Vaření mě baví. Toho bych se klidně občas chytil,“ konstatoval jsem „Jednou jsem ji chtěl na sobotní oběd u plotny vystřídat, ale stála mně za prdelí, opravovala mně, komentovala, jak to dělám blbě a pořád mně do jídla něco přidávala. Tak jsem si sedl k televizi a víckrát jsem se kamen nedotkl. Jsme spolu dvanáct let a ona vůbec netuší, že umím poměrně slušně vařit.“

Jeli jsme opatrně rozkopanou ulicí a hledali dům s číslem popisným 7.

„Šťasné číslo,“ zahlásil od volantu David, když proti nám vystoupil se zvednutou rukou příslušník policie. Zastavili jsme a řidič stáhl okénko.

„Dobrý den. Musíte se otočit a vrátit zpátky. V ulici se stala tragická nehoda, kterou vyšetřujeme, takže dál je to uzavřeno. Otočte se prosím a vraťte se zpátky,“ salutoval nám příslušník policie sehnutý k oknu auta.

Podíval jsem se pozorně před sebe a uviděl ležet asi padesát metrů před námi na silnici kolo a kousek od něj kus něčeho zkrvaveného. Asi někdo srazil cyklistu a utrhl mu nohu, pomyslel jsem si. Tělo jsem však nikde neviděl. Nedaleko od místa stála blikající sanitka, takže jsem usoudil, že tělo je naložené uvnitř.

„Já se za váma otočím a vrátíme se,“ kývl David na příslušníka.

Ten nám opět zasalutoval a ustoupil.

David zavřel okno a pomalu se rozjel ke skupině lidí sestávajících ze zdravotníků a příslušníků policie.

„Co blbneš! Řekl ti jasně, že se máme otočit a jet pryč,“ houkl jsem na řidiče.

„Podíváme se, co se stalo, když jsme tady ne?“ odpověděl kolega a pokračoval v jízdě k místu neštěstí.

Hlouček zaražených příslušníků záchranných sborů, když viděl, že nás policajt pustil dál, se rozestoupil. David v klidu projel svojí rezavou felicií mezi nimi a najel se otočit přímo před zkrvavenou hlavu. Tam zastavil. Prohlédl si situaci, pak zařadil zpátečku a následně jsme opouštěli kordonem hasičů, zdravotníků a policajtů místo tragédie.

Byl jsem v šoku. Všiml jsem si, že za hlavou ležela v louži krve skruž od kanalizace a z ní trčela dětská noha jen v ponožce.

Minuli jsme příslušníka, který nás prve zastavil a pár desítek metrů za ním řidič odstavil auto k patníku. Pak vypnul motor.

„Jdeme na to. Všichni jsou venku, tak se zeptáme, kde bydlí ti, co k nim jedeme a zkusíme něco uzavřít,“ spokojeně konstatoval David. „Já uzavírám i pojistky. Myslím, že dnes by to mohlo být dobrý.“

Strnule jsem seděl na sedadle spolujezdce a stále jsem nemohl zpracovat, co jsem před pár desítkami vteřin viděl. K tomu spokojené konstatování ohledně příležitosti uzavřít pár pojistek od mého kolegy. Tomu nemůžu uvěřit, že se to fakt stalo. Já spím. Za chvíli se vzbudím a tohle všechno zmizí. Zarýval jsem nehty své pravé ruky do hřbetu levice  a snažil se vnimat bolest. Nic jsem necítil. Když David otevřel zvenku moje dveře, tak jsem si všiml, že škrabance krvácí.

„Pojďme na to. Víš, kolik tady bude dnes pojistek?“ spokojeně zahlásil můj společník.

„Já tě mám učit stavební spoření a ne pojistky!“ houkl jsem na něj nevěřícně.

Stále jsem nemohl zpracovat, co jsem právě viděl a už vůbec jsem nebyl schopen rozumem pobrat jeho chování. Za chvíli se vzbudím, věřil jsem.

„Ale pojistky děláš taky. Vždyť jsi nás na školení učil, že máme nabídnout i pojistku, když uděláme úvěr. Začneme u těch v čísle sedm, ať máš splněno, a pak to tady oběhneme s pojistkami. To bude dobrej den,“ spokojeně si mnul ruce nový kolega.

David byl vyučený elektrikář, který začal podnikání prodejem elektrosoučástek. Pak se zúčasnil školení na prodej čistících prostředků a začal s nimi obchodovat taky. Časem k tomu přibyla zázračná vodička na léčení rakoviny a když zjistil, kolik je provize za sjednání životní pojistky, stal se z něj pojišťovací poradce. Uplatil nějakého doktora v místní nemocnici, který mu dal databázi pacientů léčících se s rakovinou a začal je objíždět se zázračnou vodičkou. K ní nabídl i životní pojistku pro případ, že by léčivá tekutina náhodou selhala. Jeho klient zkrátka zvítězil, ať už rakovinu přežil nebo ne. Námitku, že žádná pojišťovna nebude plnit z životní pojistky uzavřené až poté, co byla rakovina diagnostikována, David odpálil s tím, že dosud jednali se špatnými pojišťovnami, navíc, že to už pojištěného trápit nemusí. Zoufalí lidé dělají zkrátka zoufalé činy.

V této fázi jeho podnikání se poznaly moje a jeho žena. Davida okamžitě zaujalo, jak vydělávám peníze a projevil zájem o prodej stavebního spoření. I když bylo zjevné, že udělat úvěr, což byla schopnost, na které závisel do značné míry úspěch v tomto oboru, bude nad jeho rozumové kapacity, snažil se mně přesvědčit, že právě on je tím správným členem mého týmu. Proto jsem jej na doporučení manželky, když mě chyběl jeden člověk do výběrového řízení, zapsal jako kandidáta na pozici obchodního zástupce. Jak jsem správně předpokládal, David nebyl doporučen, ale protože šéfovi chybělo pár lidí do splnění plánu počtu finančních poradců, dostal jsem příkazem jej přijmout.

Jako šéf prodejní skupiny u stavební spořitelny jsem musel rozšiřovat tým. Každé tři měsíce jsem měl přijmout aspoň jednoho člověka, který byl vybrán minimálně ze tří adeptů, které jsem musel kvartálně poslat na centrálu do výběrového řízení na finančního poradce. Moji kolegové to řešili tak, že poslali na výběrové řízení třeba deset uchazečů a z nich přijali jednoho, který byl nejméně neprůchodný u výběrového řízení vedeném odborníky na lidské zdroje na centrále. Po měsíci ho vyhodili a přijaly jiného.

Já jsem si většinou byl schopen připravit jednoho člověka na úrovni a k němu jsem poslal další dva adepty jako vatu. Problém nastal, když mě můj šéf, taktéž hodnocený podle počtu nově přijatých obchodních zástupců, donutil přijmout k vybranému adeptovi i vatu Davida, neboť jiní moji kolegové nebyli schopni sehnat nikoho. Šéf proto neplnit kritérium rozvoje sítě. Šlo mu o prémie.

David se hned první měsíc po nástupu, aniž by cokoliv o stavebním spoření věděl, stal nejlepším prodejcem v republice. Zatímco jeho zkušení kolegové měli průměrnou cílovou částku sto šedesát tisíc, on měl dva miliony. Zatímco jiní zkoumali příjmy a zajištění úvěrů, David slíbil, že pokud klient uzavře stavební spoření aspoň na dva miliony, zaplatí poplatek patnáct tisíc, který byl podmínkou vyplacení provize a k tomu sjedná životní pojistku s měsíčním vkladem aspoň dva tisíce korun, po zaplacení dvou měsíčních splátek, což byla zase podmínka pro vyplacení provize za životní pojistku, má na úvěr dle cílové částky automaticky nárok, bez jakéhokoliv zkoumání jeho příjmů a zajištění úvěru. K tomu klientovi dal zadarmo lék proti rakovině, který mohl použít, v případě, že zatím žádnou vážnou nemoc neměl, taky na umytí oken.

David byl půl roku hvězdou obchodního týmu stavební spořitelny, kterou nám můj nadřízený na každé poradě hrdě prezentoval jako úspěch své manažerské prozřetelnosti a naší neschopnosti, neboť byl přijat až na jeho zásah. Pak byl v tichosti odejit a šéf vše hodil na mě.

Takže dnes jsem zaučoval svého nového kolegu uzavírat stavební spoření.

„Davide, jedeme pryč. Já tady ze sebe nebudu dělat kašpara. To dítě tady všichni znali, takže to je šílený den pro všechny v této ulici a já nejsem hyena, která by to nepochopila,“ odmítl jsem vystoupit z auta.

„Tak jdeme aspoň k těm v čísle sedm, když jsme tam domluveni. To by bylo blbý nedojít,“ argumentoval můj společník.

S povzdechem jsem se vysoukal z auta a spolu jsme šli k paní stojící u vrat nejbližšího domu.

„Dobrý den,“ začal jsem. „kde bydlí Balážovi? Mělo by to být číslo popisné sedm?“

„Tam jak stojí ta sanitka, ale nikdo není doma,“ odpověděla nám žena.

„Jak víte, že není nikdo doma?“ Zajímalo Davida.

„Protože to mrtvé dítě je jejich. Když to jeho matce policajti oznámili, zhroutila se a teď je v té sanitce. Sháněli číslo na někoho dalšího z rodiny,“ dostali jsme odpověď.

„Co se vlastně stalo?“ Zeptal jsem se.

„Dělají tady kanalizaci. Kluk se šel podívat, jak pokládají potrubí, vylezl si na skruž a ta s ním spadla tak nešťastně, že mu přerazila krk. Je to hrozný. Chodí do druhé třídy s naší vnučkou,“ zavzlykala obyvatelka ulice.

Jako můj syn, pomyslel jsem si. To musí být hrozné. Hoch se motá mezi dělníky, pak dostane hlad, tak si skočí domů pro svačinu. Od matky dostane k namazanému chlebu kázání, aby dával pozor, někam nespadl, nebyl moc špinavý a přišel včas domů. Pak místo spokojeného zabláceného dítěte zazvoní policajti, aby matce, naštvané, že dítě nepřišlo včas domů, oznámili, že se už nevrátí nikdy.

Kolikrát jsem tohle zažíval sám, když u našeho stavěli sportovní halu. Kluk se spokojeně vracel ze stavby pavidelně později než měl tak špinavý, že jej žena vůbec nepustila oblečeného do domu. Ječivým hlasem mu vyčítala stav, v jakém přišel domů a nutila jej sundat špinavý oděv ještě na schodech před domem.

Až doteď jsem si nepřipouštěl, že by se návrat syna v uvedeném stavu dal považovat za štěstí. Po dnešním dnu jsem viděl věci jinak. Kdykoliv budu mít potřebu mu vyhubovat, že něco neudělal tak, jak jsem očekával, šťastně jej obejmu a budu si užívat toho, že mám možnost to udělat.

Z myšlenek mě vytrhl David.

„Máte vnučku pojištěnu pro takový případ?“ Otázal se paní.

Ta na něj nevěřícně hleděla.

„Davide jdeme,“ zavelel jsem.

„Počkej,“ nechtěl skončit kolega.

Vytrhl jsem mu tašku z ruky, rozloučil jsem se s paní a zamířil jsem k autu. Aktovku jsem hodil za zadní sedadlo, otevřel dveře spolujezdce a zařval jsem na něj : „Nasedat! Odjíždíme, a to hned!“

David neochotně zaplukl do auta.

„Co blbneš? Viděl jsi ji, jak reagovala? To byla jasná smlouva. Než bych ji sepsal, stála by u nás fronta,“ rozčiloval se.

„Ty bys mohl dělat reklamu na pojištění. Slogan : Jsme u vás dřív, než havrani.