Stál jsem opřený o sloupek našeho stánku na Olomouckých vinných slavnostech a s úsměvem pozoroval přítelkyni, jak se snaží uspokojit otázky pána, který se rozhodl navštívit naše vinařství a prezentovat své, asi draze zaplacené vědomosti, které získal na některém z mnoha sommelierských kurzů.

Rozdíl mezi teoretikem a praktikem je evidentní po pár vteřinách. Zatímco praktik zběžným pohledem projde nabídku a zeptá se na konkrétní víno nebo požádá o doporučení, když napřed vyjeví své vinné preference. Následně víno ochutná a pak teprve hodnotí. Teoretik začne brát lahve do ruky a studovat etikety. Přitom, aniž by se na obsluhu podíval, doprovází čtení viněty pohyby hlavou, křivením úst, zdvíháním obočí a dalšími gesty, kterými se snaží zaujmout publikum, co by znalec vín. Pokud někoho zaujme, začne jej poučovat moudry vyčtenými z knih nebo získanými na víkendovém rychlokurzu. Když se nikdo nechytí, vybere si jako obět chudáka vinaře, kterého začne cvičit z teorie výroby vína.

Marná snaha miláčku, je to blbec. Nechce chutnat. Chce tě přesvědčit, že se musíš ještě moc učit, než dokážeš udělat víno na takové úrovni, aby bylo dobré pro jeho jazyk, pomyslel jsem si a zabrousil pohledem do davu návštěvníků akce.

Pár metrů před naším stánkem stály tři zralé ženy. Zjevně už dost pod parou, což nebyl až takový div v červencovém odpoledním slunci. Akce byla z důvodu opatření spojených s jakousi podivnou celosvětovou pandemií přesunuta z dubnového termínu doprostřed léta. To přineslo fantastické počasí, které ovšem konzumaci vína nepřálo. Dámy, ač elegantně zachovávaly dekórum, působily značně uvolněným a povzneseným dojmem.

Nechápu ženy, proč pořád řeší své nedostatky a trápí se jimy. Z těchto tří bych do soutěže miss víno nepřihlásil ani jednu, ale přesto vypadaly velmi atraktivně tím, jak byly uvolněné, bezstarostné a vesele se smály. Rozhazovaly přitom rukama, ve kterých držely prázdné pohárky. Chlap nepotřebuje k životu manekýnu. Stačí mu obyčejná ženská, která o sebe dbá, je s ní pohoda a ráda se směje, pomyslel jsem si. Úsměv je největší ozdoba ženy a pohoda největší afrodiziakum.

V tom jedna z nich zamířila pohledem ke stánkům a potkali jsme se očima. Postavil jsem se za vystavené lahve, natáhl ruce před sebe a pozval je gestem k degustaci. Dáma drcla lokty do svých kamarádek, hodila hlavou směrem k našemu stánku a rozesmáté zamířily ke mně.

„Dobrý den dámy. Vidím, že máte důležitou debatu, ale prázdné skleničky. To se vám za chvilku bude lepit jazyk na patro. Čím jej svlažíme?“ Začal jsem s úsměvem.

„Co nám můžete nabídnout?“ Zeptala se prostřední ze skupinky žen.

„Záleží, co máte rády. Suché, polosladké, polosuché….“.

„Jé podívej! Tady mají Rycharda!“ Cloumala kamarádkou paní, která je přitáhla k našemu stanovišti.

„Je Rychard sladký?“ zeptala se dáma na levém křídle skupiny.

„Polosladký.“ Odpověděl jsem. S povzdechem jsem střihl očima po otrapovi, který zvýšeným hlasem poučoval moji kolegyni. „Ale má velmi dobře vyvážený poměr cukrů a kyselin, takže je velmi lahodný a osvěžující. Klidně bych ho doporučil kamarádovi, který by sháněl anovíno pro svoji novou slečnu na příjemný večer.“ Doplnil jsem s očima upřenýma na žíznivé harpyje a vytáhl lávev Rycharda z ledu.

„Tu kategorii vína neznám. Co je anovíno?“ Zeptala se jedna z žen.

„Tak se mezi vinaři říká lahodným sladkým vínům, která chutnají mladým dívkám. Ač zpočátku upejpavé, po lahvince anovína bývají často rozpustilé a ke všemu svolné. Proto anovíno.“ Poučil jsem zákaznice.

Ty se začaly smát.

„Nebolí z anovína druhý den hlava?“ Zajíkala se jedna z žen.

Pokrčil jsem rameny. „Častěji z toho, co prováděly, než ze samotného vína.“ Odtušil jsem.

Odborník, co dosud dusil přítelkyni svými pravdami o víně ucítil příležitost a obecenstvo, které by mohlo uvítat jeho rozhled. Věnoval mně pohoršený pohled, obrátil se čelem k zákaznicím, úkosem krátce pohlédl na moji kolegyni na stánku a povýšeně důrazně prohlásil: „Poměry složek vašich vín nejsou optimálně harmonizovány. Můžu vám nabídnout konzultace, pokud chcete kvalitu vín zvednout. Zde je moje vizitka.“ Odložil láhev, zašmátral v kapse, natáhl se přes pult a dal k okraji na naši stranu svoji vizitku. Pak zůstal s očima významně upřenýma na trojici žen konečně mlčet.

Ty jej k jeho zklamání nezaregistrovaly. Ingrid mezitím usilovně přemýšlela, jak představení toho vola zastavit, než hosty zažene. Ostatní nevnímala.

Takové odborníky miluji. Nic neochutnáš, ale máš jasno v tom, že se potřebujeme zlepšit. Nejlépe pomocí tvých konzultací, pomyslel jsem si.

„Rycharda nechci. Toho mám doma a sladký už dávno není. V poslední době je spíš kyselý.“ Konstatovala prostřední ze zákaznic. „Nemáte jiné anovíno v nabídce?“

Ženy propukly v hurónský smích, ke kterému se snažil svým rádoby distinguovaným projevem chápavého veselí přidat náš samozvaný odborník. Byl asi neviditelný, neboť jediná z přítomných žen, která jej vedla v patrnosti, byla stále jen moje přítelkyně. Naštěstí. Kdyby zaznamena, jak prezentuji Rycharda, nelíbilo by se jí to. Dostalo by se mně od ní poučení, co se při jednání se zákazníky může a nemůže říkat. Bere věci příliš vážně a zodpovědně.

Chlapík natáhl ke skupince ruku, že něco důležitého poznamená. Očima jsem přejel z žen na pána a skončil pohledem na jeho vizitce. Zaznamenal jsem: Ing. ROBERT STEHLÍK MBA. Firmu a pozici jsem už nepřečetl.

„Hele, ale ty máš doma Richarda s měkkým. Tady mají Rycharda s tvrdým. Ten by měl být ještě sladký. Vyzkoušíme ho.“ Zajásala osoba, která partičku kamarádek přivedla. „Nalejte nám Rycharda.“ Natáhla ke mně ruku s prázdným pohárkem.

Chlapík, který už se stihl nadechnout k projevu zkoprněl a natažená ruka mu zase klesla. Asi si uvědomil, že na tuto vinnou debatu budou jeho odborné znalosti málo.

„Jak víš, že mám Richarda s měkkým. Můžeš mně vysvětlit, jak jsi na to přišla?“ Spadla brada ženě uprostřed skupinky. Paní na levé straně užasle obrátila oči ke kamarádce a pak přejela rozpačitým pohledem na mě.

Usmál jsem se na ni, otočil jsem láhev etiketou k ní, pohybem hlavy jsem jí naznačil kam se má podívat a ukazovák jsem položil pod Y v názvu vína. Chvíli se nechápavě dívala a pak se hlasitě rozesmála.

„ Ty o tom taky víš?“ obrátila se na ni užasle manželka Richarda. „Holky já myslela, že jste kamarádky.“ Zašeptala nevěřícně.

„Blani, to ví každá, že máš Richarda s měkkým.“ Odpověděla jí oslovená zajíkajíce se smíchem. „Vždyť jsi to věděla, už když jsi si ho brala, tak se nám nesnaž namluvit, že je to teď jinak. Všichní ví, jak to tvůj Richard má.“

Paní Blanka se zoufale podívala na mě. „Věřil byste tomu? Kamarádky.“

Svěsil jsem koutky úst a chápavě pokýval hlavou. „Věřil paní. Já vašeho muže neznám, takže samozřejmě nevím, zda je sladký nebo kyselý, ale jsem taky přesvědčený, že máte doma Richarda s měkkým. Okusíte, jak chutná Rychard s tvrdým?“ Natáhl jsem ruku s lahví před její obličej a ukazovák položil na písmeno Y.

Chvíli na mně nechápavě hleděla, pak opatrně sklouzla pohledem na místo, které jsem jí ukazoval.

„Vy krávy! Vy jste mně daly.“ Rozřehtala se. „Jasně, že si zkusím vašeho Rycharda.“

Rozlil jsem dámám do pohárků a gestem nabídl vzorek i postávajícímu pánovi, který pořád ještě mlčel, abych od něj osvobodil přítelkyni a vytáhl z něj aspoň 40Kč za ten čas, o který ji připravil.

„Tak na Richarda!“ Zvolala jedna z žen.

„Na kterého? S tvrdým nebo s měkkým?“ otázala se další.

„Na oba.“ Zavelela Blanka a rázně si přiťukla se svými společnicemi.

„Pane já vínu rozumím. Pro mně tu asi nic mít nebudete.“ Odbyl mě škarohlíd, dávaje si přitom záležet, aby ho bylo dobře slyšet.

„Ježíš, to je dobrý. To je výborný víno. A ten název. To je boží víno. Jak jste na to pojmenování přišli?“ Obrátila se na mě velitelka skupiny.

Našemu odborníkovi se vrátilo sebevědomí, tak ucítil potřebu uvést nadšení dam na pravou míru. Postavil se přede mně otočen čelem k ženám a nadechl se k projevu. Než však stihl začít mluvit, spustil jsem já.

„Původně jsme víno chtěli nazvat Robert. Jakože potěší hlavně ženy. Osamocené ženy, ale dá se s ním užít i v páru. Ukázalo se však, že tohle jméno v lidech vzbuzuje spojení s jiným produktem pro potěšení dívek a paní. Když někomu řeknete, že děláte Roberta, většina očekává jako váš výrobek umělého ptáka. Proto jsme museli hledat něco jiného, zvučného a mužného.“

Chlapík se ke mně prudce otočil. Potkali jsme se očima. Usmál jsem se na něj škodolibě.

„Tady pán by vám chtěl říct něco o víně.“ Navrhl jsem. „Je odborník. Podívejte se na vizitku, čím se zabývá.“ Vzal jsem navštívenku z pultu a v natažené ruce jsem ji podával zákaznicím.

„Dejte to sem.“ Vytrhl mně kartičku z ruky. Obrátil se k ženám. „Vám můžu poradit jen jedno. Najděte si vinaře, který dělá víno a ne anovíno, po kterém bolí druhý den hlava.“ Vyštěkl na ně a vyrazil konečně od našeho stánku obšťastňovat svými radami někoho jiného.

„Kdyby jen druhý den hlava. Já blila z anovína tři měsíce. Doteď jsem si myslela, že to způsobil můj. Až dnes jsem se dozvěděla, že v tom byl nevinně.“ Povzdechla si Blanka.

„Jak to myslíš?“ Nechápaly kamarádky.

„Před maturitou jsem se musela učit, takže jsem neměla na Richarda čas. Jednou večer se za mnou zastavil s lahví vína, abych se uvolnila a šlo mi to líp do hlavy. Uvolnila jsem se tak, že jsem byla svolná, aby odešel až ráno. Ve škole mě druhý den bolela hlava z nevyspání a po pár týdnech jsem každé ráno blila. Skoro tři měsíce. O dalšího půl roku později jsem měla Richardy dva.“ Vysvětlovala rozesmátým kamarádkám s naivní intonací Blanka.

„Chudinko. A oba máš s měkkým.“ Politovala Blanku další z party rozřehtaných bosorek.

„Ten mladší má skoro dvacet, takže už nebo zatím ještě oba občas i s tvrdým. Ale pochybuji, že budou i dál zrát jak víno, aby nakonec byli s tvrdým pořád, jako tahle dobrůtka.“ Zakončila debatu Richardova manželka.

„Konečně vypadl. Už jsem si myslela, že s námi stráví celý zbytek akce.“ pošeptala mně přítelkyně, která se pomalu vracela do reality, tak nechápala o čem je celou dobu řeč. „Lekla jsem se, že se toho slova, co jsi mu nabídl, ujme.“

„Jak jste přišli na jméno Rychard?“ Vzpoměla si další z žen.

Podíval jsem se na Ingrid, která nás už vnímala. Věděl jsem, že proto musím brzdit se svou vinnou osvětou. Ta to pochopila jako žádost o pomoc a zapojila se do debaty. „Je to cuvée z odrůd Ryzlink rýnský a Chardonay. Proto Rychard.“

„To je dobré. Logické.“ Ocenila jedna z dam.

„Logické ano, ale vy byste pro nás měl určitě zábavnější vysvětlení. Nebo se mýlím?“ Popíchla mě třetí z party.

„Neměl. Já jsem jenom nechtěl dát prostor inženýru Robertu Stehlíkovi MBA, který se celou dobu chystal mně vás přebrat.“ Odvětil jsem popravdě.

„Kdo je Robert Stehlík? Ten, co odsud před chvílí…“ Dívala se na mně paní Blanka prstem ukazujíc do míst, kam před chvílí odešel pán. Když uviděla, že přikyvuji, rozesmála se. „Nedivím se, že odsud tak odletěl, když se jmenuje Robert Stehlík po tom vašem příběhu.“

„Můžeme si u vás koupit láhev i domů?“ Přilétl další dotaz.

„Určitě. Které víno chcete?“ začala fungovat přítelkyně.

„Rycharda.“ Ohlásily svorně všechny tři.

„Já si vezmu dva, jestli ještě máte. Každému Richardovi jednoho, ať vidí, že na ně myslím,“ konstatovala Blanka.

„Jenom pro Richardy? Pro sebe si nevezmeš?“ Podivila se kamarádka.

„Bojí se, že z toho bude zase tři měsíce blít.“ Odpověděla další z žen a všechny se rozesmály.

„Holky už určitě ne. Dám si bacha. Mně bude stačit, když odkyselím svého Richarda, aby byl stejně sladký, jak jejich Rychard.“ Odvětila majitelka dvou Richardů a nově i dvou Rychardů.

Dámy si nechali nalít ještě Pálavu, zaplatily a vesele odkráčely poznávat produkty dalších vinařství.

„Cos jim říkal, že bylo tak veselo?“ Zajímalo Ingrid.

„Ptaly se, jak se víno dělí, zařazuje, k čemu se co hodí, cukry kyseliny a tak.“ Pokrčil jsem rameny.

„Jak se dělí a zařazuje? Ty to víš?“ Žasla přítelkyně.

„Poslouchal jsem toho odborníka, jak ti hezky vše vysvětloval. Ony ho slyšely, tak jsme to vzali víc do hloubky,“ opáčil jsem lhostejně.

„Ten teda byl. Myslela jsem, že se ho nezbavíme. Kdoví proč tak náhle vyletěl,“ kroutila nechápavě hlavou. „Asi se tu moc zakecal a pak si vzpomněl, že už měl být dávno někde jinde.“

„Asi. Jak Martina vlastně napadlo smíchat dvě áčka dohromady?“ Zeptal jsem se zase já.

„Doufám, že jsi jim neřekl, že Rychard je směska?“ Zatrnulo partnerce. „To nesmíš. Martin kdyby to slyšel, tak by se mu to nelíbilo.“

„Neboj. Že se jedná o cuvée je napsáno na etiketě. Nevzniklo smícháním, ale kupáží dvou odrůd. Znám to.“ Ujistil jsem ji. „Jsem moderní vinař. Duběnka už není vada vína z nové bečky, ale je to barique. Tedy lepší víno zrající v dubových sudech. Hrozny se zbavují přirozených kvasinek, které jsou divoké a přidávají se tam ušlechtilé, aby byla všechna vína skoro stejná. Pak se zahřívají, aby se mohla chladit. Říká se tomu řízené kvašení. Vidělas, že si koupily zrovna karton vína domů, jak se mnou byly spokojeny.“

„To je fakt. Asi jsi je jako znalec uspokojil,“ konstatovala spokojeně.

„Večer se budu snažit uspokojit i tebe. Ještě mně vysvětli, jak Martina napadlo smíchat, tedy pardon, kupážovat dvě áčkové odrůdy?“ Zopakoval jsem otázku.

„Omylem.“ Potvrdila milá mou doměnku mnohokrát ověřenou v praxi, že většina pokroku je dosažena nedopatřením. „To ne Martin. To ještě můj. Chtěl zarazit Chardonay, ale jak u práce popíjel, tak si spletl nádoby a zarazil Ryzlink rýnský. Moc brzo. Když na to došel, měl sladký rýňák a Chardonay suché jak silnici. Nevěděl co s tím, tak je smíchal dohromady. Na tom už nešlo nic pokazit.“

„Kupážovat.“ Opravil jsem ji.

„Správně. Kupážovat,“ zacukaly ji koutky úst a pokračovala. „Někdo to od něho koupil. Zalíbilo se mu to tak, že si na další rok objednal předem pár hektolitrů, takže ho musel udělat znovu. Když začal vinařit Martin, hned se zákazníci zajímali, jestli bude dělat Rycharda. Jsou lidi, co si jezdí přímo pro něj. Rycharda zkrátka musíme v nabídce mít.“ Shrnula příběh o vzniku vlajkové lodi v nabídce vinařství její syna, cuvée Rychard.

„Jak jinak. Léty prověřený postup. Hoši si při práci hodili hladinku, aby měli nadhled. Před vypálením víno zachránil ještě pokus o resuscitaci. Ukázalo se, že pacient nejen přežil, ale že je dokonce životaschopný. Stačilo dodat příběh, jak se pět let zkoušel nejlepší poměr, kolik nechat cukru, kolik kyselin, jak dlouho ležet, až vznikl naprosto harmonicky vyvážený produkt.“ Konstatoval jsem zcela vážně.

„Vidím, že z tebe bude fakt dobrý vinař. Znalosti máš.“ Pochválila mě Ingrid.

„Osvojit si tyto znalosti byla pro mě nutnost hned v prvním roce vinaření. Když mně dorazily z Itálie předem objednané nerezové nádrže o měsíc později než bylo přislíbeno, měl jsem hned materiálu vhodného k pokusům plný sklep.“ Ujistil jsem partnerku.

Ke stánku přišel pán oděný v kostýmu středověkého konšela. „Jakmile dohraje kapela, bude prezentovat své vinařství Hruška a po další hudební části budete na řadě vy. Asi tak za půl hodiny, tak s tím počítejte.“ Oznámil přítelkyni a odkráčel dál.

„Nechceš to jít odprezentovat ty?“ Zeptala se milá.

„Já o vašem vinařství nic nevím.“ Kroutil jsem se.

„To není o vinařství. Představíš nějaké naše víno. Běž tam ty. Jsi zvyklý mluvit před lidma. Já budu mít trému,“ žadonila.

„Mám prezentovat víno, které neznám, z vinařství, o kterém nic nevím, a to tak, aby byl Martin spokojený?“ Podivil jsem se.

„To zvládneš.“ Ujistila mě. „Těm ženským jsi to podal dobře, když si koupily celý karton. Vezmi si Rycharda a zopakuj tam, co jsi řekl jim.“ „Každý hrozen odebíráme z keře rukou, abychom ho nepoškozený vlídně vložili do mlýnku, kde je šetrně rozdrcen. Nerezové tanky ohříváme vlastními těly, aby mošt začal kvasit, pak je zase poléváme vodou kvůli ochlazení, aby kvasil řízeně. Mošty, co neuřídíme, smícháme. Tedy kupážujeme, čímž vznikne směska, která se v moderním vinařství označuje jako cuvée. V tomto konkrétním případě jsme kvašení neuřídili, neboť zodpovědný vinař se opil dřív, než práci stihl dokončit. Pak už zbývalo jen vymyslet název. Protože nemáme žádnou fantazii, začali jsme této směsce říkat cuvée Rychard. To by šlo ne?“ Podíval jsem se na Ingrid. „Akorát ten začátek už jsem slyšel v reklamě na džus, tak ho vynechám. Nechám jen ten konec.“

„Sice to tak skoro je, ale Martin by to řekl jinak.“

„Dělá chybu. Tenhle příběh zaujme víc lidí a odradí odborníky, jako byl ten pták před chvílí. Uvidíš tu frontu, až Rycharda odprezentuji.“

„Nebudeš raději prezentovat cuvée, ale vezmeš si nějaké přívlastkové odrůdové. Máš rád suché, tak třeba Veltlínské zelené. Snížíme tak riziko podřeknutí a vyhneme se označení směska,“ navrhla.

„Když už mám jít já, tak raději Sylvánské zelené. To nemá každý,“ rozhodl jsem. „Jak by to prezentoval Martin?“

„Řekl by, kolik to má cukru, kolik síry, kolik kyselin, zda je to suché, z jaké je to vinice a podobně,“ radila Jarka.

„Nuda. To mají napsané na etiketě. Koho to zajímá, ten si to najde,“ zapochyboval jsem.

„Z lavic etiketu nepřečtou. To budeš muset ty na pódiu,“ poučila mě.

„Na mě je to malé i zblízka a brýle tu nemám. U mikrofonu na tom budu z hlediska čitelnosti viněty stejně jako oni,“ podotkl jsem.

„Já mám někde papír, kde je to velkým písmem. Podívám se po něm.“ Začala přebírat krabici pod stolem.

„Kašli na to, něco si vymyslím,“ zadržel jsem ji.

„To by se Martinovi nelíbilo, kdyby na to přišel,“ nesouhlasila poctivá Ingrid.

„Není tady, takže se nic nedozví,“ konstatoval jsem rozhodně.

„Co když někdo přijde a zjistí, že jsou jiné hodnoty, než jsi uváděl?“

„Řeknu, že jsem měl na pódiu láhev jiné šarže.“

„Když bude chtít okusit stejné víno?“ Zvedla ke mně bojovně bradu.

„Byla to poslední láhev z našich zásob tady a vypila se při prezentaci. Jsem přesvědčen pane, že vás budeme schopni uspokojit jiným, neméně kvalitním vzorkem.“ Sklonil jsem se k milé a políbil ji.

„Já se rozvedla, protože mně můj lhal.“ Podívala se na mě vyčítavě.

Chytil jsem ji kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a znovu políbil.

„Teď lžeš ty miláčku. Rozvedla jsi se, protože tě opustil. Lhaní jsi byla připravena hodit za hlavu, pokud by zůstal s tebou. Dávam mu rok, maximálně dva, než se kvůli tomu bude bušit do hlavy. Nasadila jsi laťku moc vysoko, na to, aby ji přeskočila ženská, co jí nevadil ženatý chlap. Doufám, že než přijde škrabat zpátky na tvoje dveře, jej z tebe vyzmizíkuji.“

„Dohrála kapela, tak se běž podívat, co tam bude říkat Hruška, ať víš. Vezmi si z kasy peníze a zrovna si zajdi na jídlo nebo pivo, protože pak už budeš muset být nachystaný,“ vzdychla.

Zdálo se mně to rozumné řešení. Vzal jsem si z pokladny dvě stovky a šel ke stánku s jídlem, odkud bylo dobře slyšet a vidět moderátory na pódiu. Byl jsem zabrán do rozjímání nad svou prezentací vína. Proto jsem si nevšiml, že za 200Kč dostanu ve stánku maximálně půllitrovou vodu v PET láhvi, dokud jsem nebyl na řadě. Rozhodl jsem se tedy, že zhlédnu prezentaci hladový a skočím si poté do protější restaurace na klasický oběd a pivo. Na to by mně mohly dvě stovky stačit.